Jak jsem se stal motorkářským průvodcem v Asii

Publikov�no: 14.6.2015

Za?~Yazeno v:

Život motorkáře

Autor:

Motoforum.cz

Je to už mnoho let, co jsem byl v indickém Ladakhu jako průvodce motorkářského zájezdu poprvé.

Jel jsem tenkrát se svým kamarádem a šéfem „Ode“ Honzou Odehnalem, který tyto zájezdy pořádá v rámci své malé, mírně šílené cestovní kanceláře Rajbas. Vůbec mu nevadilo, že jsem doposud vodil jen pěší klienty po horách. Zkušený motorkář jsem rozhodně nebyl, protože velkou motorku jsem si pořídil na stará kolena asi před rokem. To mu ale zjevně nevadilo. „Když Himaláje zvládáš pěšky, zvládneš je i na Enfieldu. Bude to pro tebe lehčí, protože prakticky furt sedíš“. Řekl jednoho dne a jelo se.

Jako z udělání jela toho roku zrovna parta deseti motorkářů, kteří se všichni znali a většina z nich jezdila za mlada motokros nebo plochou dráhu. Polovina z nich byla ze z Plzně, druhá z Brna. Jak už to bývá, polovina měla BMW R 1200 GS, druhá KTM 1290 Super Adventure a po celou dobu zájezdu se dohadovali, která motorka je lepší. Všichni se ale hned zkraje shodli na tom, že Royal Enfield, na kterém jsme jeli, je mrdka, která vůbec nejede. Zatímco já byl rád, že nejede a že ji tím pádem udržím na silnici. Těžko ovšem srovnávat motorku, která se beze změny vyrábí už přes padesát let s nejmodernějšími mašinami své třídy. Záhy na to ovšem přišli a ke konci zájezdu už shodně prohlašovali, že ty své bavoráky a kátéemy by sem nevzali, protože by je na místních cestách asi dost zničili. A že starý dobrý Enfield projede úplně všude tam, kde nejmodernější těžká cestovní endura, tak o tom už také nikdo nepochyboval. Jen to asi chce více času. Ale toho mají v Indii všude víc než dost.

Všichni neustále jezdili na plný plyn, a když už se kochali okolní krajinou, tak v plné rychlosti. Takže se sem tam srazili. Ovšem měli jsme s sebou mechanika, který případné závady opravil. A když jednou Tácek (přezdívka jednoho z účastníků zájezdu) při kochání ohnul šavle tak, že to ani náš indický mechanik nechtěl opravit, půjčili si od něj nářadí, rozebrali se Sadámem celý předek motorky a se slovy „tohle jsem za mlada dělal po každém tréninku“ mlátili do přední vidlice klackem tak dlouho, až ji zase narovnali. To jsem hleděl nejenom já, ale i Anál, náš indický mechanik. On se sice jmenoval Anel, ale od první chvíle mu nikdo jinak neřekl. A pak, že motorkáři nejsou hovada… Taky jsem mu tak říkal…

Tenhle Tácek byl vůbec případ. Byl rozvedený, a když si od bývalé manželky bral svého šestnáctiletého syna, tak jí řekl, že pojede s klukem do Chorvatska k moři. Kdyby ta jeho bývalá věděla, co všechno tady její synáček s námi zažije, asi by milého Tácka na místě zabila. Stejně jí to ale synek dříve, nebo později řekne, takže k tomu určitě jednou dojde. A své vyprávění matince může mladík začít tím, jak ho drsní motorkáři hned v Rusku na letišti ožrali Jackem Danielsem tak, že poblil celé Šeremetěvo. A kdyby viděla co se dělo, když Táckovi v plné rychlosti praskla zadní pneumatika (já to viděl, protože jsem jel zrovna za ním), tak by ji asi rovnou trefil šlak. Tácek však motorku udržel na silnici a synek se udržel tatíka, takže do toho srázu, který zrovna lemoval cestu, nespadli, ale mně se zdálo, že to bylo o fous. Řídit Tácek opravdu uměl.

A než tenhle povedený výlet skončil, zažili jsme ještě spoustu historek, které si však raději nechám pro sebe. Když jsme se v Delhi loučili, kluci letěli domů a já tu zůstal čekat na další partu, tentokrát už bez Odeho, věnoval mi Tácek svou motorkářskou bundu (já jezdil celou dobu v šusťákovce) se slovy „já ji už potřebovat nebudu, než jsme odjeli, tak jsem si koupil novou a k čemu by mi byly dvě“. Jó, Tácek byl bourák. A to doslova a do písmene, jak jsem zjistil později. Jeho bunda totiž byla kvalitní (a taky asi původně dost drahá) Arlen Ness pošitá mnoha nášivkami na různých, často dost neobvyklých místech. Časem jsem zjistil proč. Jak mi nášivky postupně odpadávaly, objevovaly se pod nimi různě veliké díry, zřejmě důsledky různých pádu. Takže fakt bourák. Tentokrát od slova bourati.

No a v téhle kultovní bundě jsem do dnešního dne objel Himaláj v Indii, Nepálu či Tibetu už nesčetněkrát. Časy se ale mění a také já si koupil novou motorku a tu starou jsem dal i s Táckovou bundou svému synovi. Bylo ale třeba se poohlédnout po bundě nové. Můj šéf Ode mě odkázal na internetové stránky firmy, kteří nabízí enduráckou bundu z voskovaného plátna a ta mě úplně nadchla. Okamžitě jsem si sjednal schůzku s českým dealerem v motohospodě Hanka a hned druhý den se tam se svým kamarádem, kterému se tahle bunda líbila ještě více než mně, vydal. Na sraz jsme přijeli, jak jinak, trochu pozdě, takže dealer na nás už čekal. Byl to sympatický mladík, který měl s sebou vzorek nejenom bundy, ale i kalhot velikosti L. Hned jsem se do kompletu nasoukal a padlo mi to jako ulité. I na pohled veliká krása! Můj poněkud prostorově výraznější kamarád, velikost tak deset XL, jen záviděl. Menší překážkou byla jen cena, kterou bych musel před svou ženou rozhodně utajit. Ovšem když mladík spustil, že tuhle bundu půjčili redaktorům jednoho motocyklového časopisu k dlouhodobému testu, hned se vynořilo řešení. Kdo jiný by mohl bundu otestovat lépe než já s Odem v Himaláji? Ode tam pojede letos jednou a já hned třikrát.

Vyjedou snad páni redaktoři v bundě do sedla Khardung La v Indii , což je nejvyšší motoristicky dosažitelné sedlo světa ve výšce 5 359 m.n.m.? Těžko. Já ano a Ode taky. Projedou snad v téhle bundě nejhlubší údolí mezi osmitisícovými horami Dhaulagirí a Anapurna? Asi ne, ale já letos hned dvakrát. Projedou snad neobydlené džungle na pomezí Indie a Nepalu? A stejně, říkám si, chlapci se v bundě projedou párkrát kolem komína, pak je to přestane bavit a zase si oblečou své oblíbené kožené bundy s třásněmi, tak nějak si totiž představuji redaktory motoristických časopisů, i když vůbec žádného neznám, a pak napíšou hodnocení. Nic proti vám, pánové, cigán jako černoch, jak říká Bolek Polívka. Třeba, možná, asi, určitě je to úplně jinak. Asi jo. Nicméně přesto jsem okamžitě po návratu domů zaktivoval svého šéfa Odeho, ať se celou váhou své cestovní kanceláře opře do toho sympaťáka, ať nám ty bundy na tuto sezónu zapůjčí. A jestli budou aspoň z poloviny tak dobré, jako v mých očích vypadají, tak nemůže být na pořádný výlet cestou necestou až na kraj světa, protože jak jinak nazvat třeba Nubra Valley někde na pomezí Indie, Pakistánu a Číny, nic lepšího!

Zajímá vás jak to bylo dál s Táckem a spol.? Máme pro vás druhý díl cestopisu.

Autor článku, Ladislav Lazar, který si skromně nechává říkat Springtownský Leopard, jinak věrný vazal svého šéfa a kamaráda Honzy Odehnala, majitele poněkud neortodoxní cestovní kanceláře Rajbas, v jehož službách provází většinu motorkářských zájezdů. Původním povoláním speciální pedagog, jemuž se, podle vlastních slov, sedmiletá praxe vychovatele v pasťáku ve styku s motorkáři neobyčejně hodí.