Na motocyklu Himálajemi: když prší z nebe kameny

Publikov�no: 29.7.2015

Za?~Yazeno v:

Život motorkáře

Autor:

Motoforum.cz

Takový „normální den průvodce motorkářské cestovky CK Rajbas.“ Pršelo, už když jsme vyjížděli z Kazy.

Doporučujeme začít číst cestopis pěkně od začátku. Nevynechejte také druhý ani třetí díl.
Pro těch pár jedinců, kteří neví, kde Kaza je, podotýkám, že leží mezi klášterem Tabo a Ki Gompou. Ale to je přece jasné, ne? Až do Losaru to ještě ušlo, ale své jasně žluté nepromoky za 180 korun jsem si přece jenom oblékl a udělal jsem dobře. Za Losarem už pršelo normálně a cesta se začala zvedat do sedla. Jindy tady jezdíme v mračnech prachu, teď to bylo blátem. Zlatej prach. V sedle povinná fotka s klienty a honem dolů na druhou stranu do Battalu. Tohle sedlo má víc jak 4500 m.n.m., takže je docela zima.

V Battalu je kromě mostu přes divokou řeku Chandru velký stan, který v těchto končinách funguje jako hospoda, kuchyň a ubytovna v jednom. Tady jsme narazili na partu anglánů (jedna holka a čtyři kluci), kteří zrovna dorazili z hor a všichni, až na slečnu, mají sněžnou slepotu. Kde k ní v tomhle počasí přišli vědí jen místní bozi. Nicméně jeden z nich je úplně slepý a ostatní mají místo očí jen zhnisané škvírky. Dali jsme si čaj, popřáli jim good luck a chystáme se dále. Buďte opatrní, říkají nám místní. Včera tam, kam jedete, zabil padající kámen jednoho motorkáře. Máte vůbec helmy?

Jo, helmu mám, ale taky vím, že kameny padají nejvíce za deště, který zrovna zesílil. A taky na rozdíl od pacošů rajbasu vím, že nás čeká nejtěžší úsek celé naší cesty, který je obtížný i za pěkného počasí. Čert ví, jak tohle dopadne, myslím si, ale klientům neříkám nic, nechci jim kazit pěknou dovolenou. V tomhle počasí je cesta, tedy dvě vyjeté koleje od náklaďáků, skoro pořád pod vodou. Z jedné strany skála, z druhé nepředstavitelně divoká řeka. Takže maximálně za dva a v hlubších kalužích za jedna.

Jde to pomalu. A je to čím dál horší a vody přibývá. Výfuky jsou v jednom kuse pod vodou, tak hlavně aby nechcípl motor. A už se stalo. Zkoušíme, tedy hlavně náš indický mechanik, měnit svíčku a když to nepomáhá, tak musí dolů nádrž a mění se cívka. To všechno za deště, takže chudák kluk je durch a třepe se zimou. Není divu. Všude kolem leží sníh. Ale motorka naskočila a jedeme dál.

Čeká nás pěkně vypečený úsek. Sto metrů potokem asi tak po kolena plném velkých balvanů. A když z toho první motorka vyjela, tak zapadla až po osy do řídkého bahna, které sjelo na cestu asi před chvílí. Já jsem jel druhý, takže jsem zastavil zavčas a než jsem slezl z motorky, spadlo mi před přední kolo několik balvanů, před kterými by mě helma rozhodně nezachránila. Až teď jsem si všiml v bahně ležící cizí motorky placaté jak amoleta. Tak tady skončil ten včerejší motorkář! A kameny padají stále. Přetlačujeme naše Enfieldy přes to bahnisko jednoho po druhém jako šílení, ať jsme co nejrychleji co nejdál. Prostě honem pryč, ať zde neskončíme taky.

Cesta už úplně zmizela, jedem prostě vodou a protahujeme se mezi balvany, které na stezku napadaly. Už dávno je úplně jedno, čí bunda je nepromokavá a čí ne. A tenisky našeho indického mechanika jsou úplně stejně mokré, jako naše vysoké boty. Cestou míjíme několik opuštěných aut, která uvízla v řídkém bahně asi už napořád. Na motorce se tyhle bahenní pasti jakž takž projet dají, ale od bláta jsme až za ušima. Jsme také už úplně promočení, protože si musíme navzájem pomáhat a to znamená neustále slézat a tlačit kolegu, který za pár set metrů stejnou službu oplatí mně.

No ale nakonec cesta příjemně utekla a už jsme v Chatru, což jsou tři stany podobné jako ten v Battelu. Dál už nejedeme. Do Keylongu je to dalších sedmdesát kilometrů a za chvíli se stmívá. Bohužel se ale zdá, že všechny stany jsou obsazené. Skupina tří džípů plná místních váhá, jestli má zůstat, nebo jet dále cestou, kterou jsme přijeli. Řidiči viděli, že jsme dorazili a hned se ptají, jaká je cesta. Podařilo se mi je přesvědčit, že to určitě projedou bez problémů, tak rychle naskákali do aut i se svými cestujícími a vyrazili ať stihnou dojet co nejdále, než padne úplná tma. Budiž jim země lehká.

Jeden stan je rázem volný pro nás a partu asi sedmi holanďanů, kteří sem dorazili asi po čtyřdenním treku z Manali. Měli s sebou mezky, kteří jim nesli věci. Jeden z mezků se prý ale zřítil se srázu a už ho neviděli. Svoje věci také ne. Taky dobrý.

Teď už je ale dobře. Majitelka stanu vaří jeden čaj za druhým, dalbátu je taky dost a dokonce mi půjčuje deku, která je sice strašně špinavá, ale stejně mi dělá radost. Nemám totiž spacák a i ve stanu mi jde pára od huby, což znamená, že je tu maximálně osm stupňů. A možná i méně. A v noci teplota ještě klesne. Deku dostal i náš mechanik, kterému jsme půjčili i suché oblečení, takže jenom září. A venku stále prší…………….

Vyspal jsem se do růžova. Venku pro změnu stále prší. Počkáme tedy do oběda, snad přestane. V poledne prší. Navíc někdo přišel se zprávou, že cesta před námi je zavalená. Radíme se, co dál. Klienti by se chtěli jet přesvědčit, jestli by to na motorkách přece jenom nešlo nějak projet. Mně se v tom dešti ale nikam nechce, tak se dohadujeme, co tedy uděláme. Naštěstí, když už to vypadalo, že s nimi budu muset opravdu vyrazit, se ozval strašný rachot a z protějšího břehu se urvalo kus skály a všechno to spadlo do řeky, u které stojí naš stan. A najednou už nikdo nikam nechce. Díky skálo!

Prší celou další noc, vidím to bledě.

Probouzím se do rána, svítí slunce a všechno je úžasné. Jedeme!! Zbývajících dvacet kilometrů na hlavní silnici je pro auto absolutně nesjízdných. Projet může jen buldozer, nebo Royal Enfield. Nesčetněkrát musíme motorky přetahovat přes sesuté řídké bahno, odvalovat společnými silami balvany a navzájem se držet, když ze silnice zbývá třeba jen půl metru široký pruh vysoko nad propastí. Ale konečně už neprší, takže tohle všechno už je prdel, no ne?

Klienti jsou nadšeni z dobrodružství, které právě prožili a já jsem rád, že mám za sebou další den v Odeho službách, svérázné cestovky Rajbas. Ale když neprší, tak je zde opravu hezky, podívejte se na video z Himachal Pradesh.

Další díl cestopisu si přečtěte zde.

Napsal Springtownský Leopard alias Ladislav Lazar, věrný vazal svého šéfa a kamaráda Honzy Odehnala, majitele poněkud nezodpovědné cestovní kanceláře Rajbas, v jehož službách provází většinu motorkářských zájezdů. Jak říká Ode, je univerzální voják. Stejně tak dobře provází cykloturistické zájezdy přes pětitisícová sedla v Indii, nebo na běžkách.