Na motocyklu Himálajemi: s vozíčkářkou do Ladakhu

Publikov�no: 15.8.2015

Za?~Yazeno v:

Život motorkáře

Autor:

Motoforum.cz

Zrovna si tak vychutnávám jeden z nemnoha dní v roce, které trávím doma, povalováním se na svém oblíbeném gauči, když tu mě vyruší telefon.

Doporučujeme začít číst cestopis pěkně od začátku. Nevynechejte také druhý, třetí a čtvrtý díl.

Volá sám Velký Ode, majitel cestovní agentury Rajbas.
„Nazdar šéfe, co se děje? Proč mi voláš? Počkej, nech mě hádat. Ty mi chceš přidat, že jo?“
„To víš, že ti přidám, ale práce!“
„Ne ne, Ode, tak jsem to nemyslel. Chci, abys mi přidal peníze, zvedl gáži, zvýšil plat, vyplatil mi nějakou mimořádnou odměnu, dal nějakou zálohu, nebo tak něco. Prostě aby moje děti nemusely hladovět.“ Zkouším to dál, když vím, že marně.
„Jo? A který s těch tvých dvou dětí hladoví? To mladší, který je zubař a vydělává víc peněz než ty (no bodejť by ne, když mi nechceš přidat), nebo to starší, který už s vámi nebydlí, co tě znám? A vůbec, co zrovna děláš, doufám, že se neválíš jako obvykle?“ mění Ode téma, takže z přidání nebude zase nic.
„Lížu si rány po tvém posledním zájezdu, kapitalisto, co potřebuješ?“
„No jenom jestli nelížeš něco úplně jinýho?“ Ode je starý sprosťák (nebo prostě jenom motorkář?) a tak jsem jeho narážku přešel bez povšimnutí.
„Co potřebuješ?“
„Já jenom jestli jsi nezapomněl, že za pár dní jedeš zase jednou do Ladakhu.“
„Jasně že ne, vždyť k tobě pozítří mám přijet na své bílé Yamaze pro peníze a seznam osob, jak jsme se domluvili." To je totiž asi tak všechno, čím mne Ode na své zájezdy obyčejně vybaví. Zbytek už musím zvládnout sám.
„Chtěl jsem ti jen říct, že tentokrát s tebou pojede jedna holka. Vozíčkářka.“
„Cože? Holka? No to mám radost. A jak jsi říkal, že se jmenuje?“
„Jmenuje se Jana a je to vo-zíč-kář-ka“ slabikuje mi do telefonu, abych to správně pochopil. „Nejmenuje se tak, ona je.“
„No to snad nemyslíš vážně! Nebo jsem se přeslechl?“
„Nepřeslechl ses a co se vůbec tak hloupě ptáš? U Rajeshe v Delhi jsem už objednal sajdu a poveze ji jistý Radek, který nejede s vozíčkáři poprvé.“
„No dobře, ale proč zrovna sakra do Ladakhu? Vždyť to tam znáš, ty hrozný cesty, všude samý srázy, závaly, pětitisícový sedla, který musíme projet. Spí se v klášterech, ve vojenských stanech…?“
„No protože proto. Moc se nestarej, už je všechno domluvené, letenky jsou koupené, tak hlavně pozítří přijeď.“ Odsekl Ode a zavěsil.

Tak jsem tedy pozítří přijel, vyzvedl si peníze a seznam účastníků zájezdu a bylo. A jeli jsme. V Indii na nás opravdu čekala jedna motorka s přidělanou sajdkou a vypadala úžasně. Sajda byla takové to torpédo a klasickému Royal Enfieldovi ohromně slušela. Nevím, kde ji ten Rajesh sehnal, byla úplně nová, když jsme si ji půjčovali a úplně na odpis, když jsme ji vraceli, ale nikdy předtím ani potom jsem něco takového v Indii neviděl. A místní v Indi také ne. Však také kam jsme přijeli, tam se stala středem zájmu. Jany, která jezdila kolem na své kriplkáře, si nikdo ani nevšiml, mrzáků mají v Indii dost svých, takže jeden navíc je nemůže překvapit, zato vozítko připevněné z boku k motorce, o tom ještě nikdy nikdo ani neslyšel.

Z Jany se velice záhy vyklubala holka do nepohody a jedině díky tomu přežila nejen tu pro ni pekelnou cestu, ale i poněkud drsné chování kolegů motorkářů, se kterými se naštěstí rychle sžila. Po celodenním natřásání v sajdě si přelezla do vozíku se kterým dokázala neuvěřitelné věci. No a když to někde nešlo, tak jsme ji přenesli. A že nebyla zrovna lehká váha (na paralympiádě závodila ve vrhu koulí, takže taková para-Fibingerová), na sajdě hned první den praskl tlumič.

Nechali jsme to svařit natvrdo a jelo se dál. Že sajda už vůbec nepéruje ji asi nevadilo. Tedy určitě vadilo, ale nikdy neřekla ani slovo. Jana byla prostě tvrďák. Pak už jsme svařovali prakticky denně.

„No to se nesmíš divit, Janičko, když máš prdel jak diferák z Tatry“. Objasnil jednou nejmenovaný účastník zájezdu situaci. A to nebyl jediný kompliment, kterým ji kolegové častovali. Jednou se takhle Jana plazí po rukou po schodech, které vypadají spíše jako žebřík, do patra v klášteře, kde jsme zrovna ten den nocovali, když tu ji překročí parťák a ještě ji hodí nějaké drobné rupie. Asi po dvou krocích se otočí a povídá: „Jé Jani promiň, já jsem si Tě spletl s místním žebrákem!“

Ale měli jsme ji rádi a tak jsme pro ni přichystali překvapení. Když se jelo do nejvyššího sedla Khardung La, tak jsme ji posadili za řidítka, nohy, ve kterých neměla cit jsme jí izolačkou přivázali ke stupačkám, hodili jsme tam dvojku a Janičko jeď! A Janička jela a vyjela. A večer jsme to pořádně oslavili. Někdo dokonce sehnal šampaňské. A když jsme si bouřlivě připíjeli, byla Jana tak trochu naměko.

„Tak si aspoň k tomu přípitku stoupni, ne?“ shodil někdo celou situaci a bylo po sentimentu. Jak typické, že? Poznáváte se, motorkáři?

Ovšem vrchol všeho byl, když jsme se jednou ožrali, milou Janu jsme vynesli na dětskou skluzavku a pustili jsme ji dolů. Asi taky nebyla úplně střízlivá, když k tomu svolila. Až zpětně jsem si uvědomil, že to mohlo dopadnout dost špatně, protože Jana má určitě kosti v nohách odvápněné a tím pádem velice křehké, takže co bychom asi dělali, kdyby některá praskla? Ale nepraskla, že? A tak skončila dobře nejenom tato příhoda, ale i celý výlet.

Ladislav Lazar, který si skromně nechává říkat Springtownský Leopard, jinak věrný vazal svého šéfa a kamaráda Honzy Odehnala, majitele poněkud cestovní kanceláře Rajbas, v jehož službách provází většinu motorkářských zájezdů. Původním povoláním speciální pedagog, jemuž se (podle vlastních slov) sedmiletá praxe vychovatele v pasťáku ve styku s motorkáři neobyčejně hodí.

Foto: Petr Adámek, Radek Kriegler