Na motocyklu Himalájemi: v zajetí vojáků v Kašmíru

Publikov�no: 6.7.2015

Za?~Yazeno v:

Život motorkáře

Autor:

Motoforum.cz

Sonamarg - málokdo asi ví, že je to název vesnice. Ještě míň lidí tuší, kde leží a asi nikdo z vás tudy neprojížděl. No a já v téhle díře trčím už druhý den a jen Bůh (v tomto případě Alláh) ví, jak dlouho to ještě potrvá, než se odsud dostanu.

Přečtěte si také první a druhý díl z cestopisu po Indii.
Čas běží a letadlo nečeká. Spolu se mnou je zde taky Tácek se synem a náš indický mechanik Anál. No prostě jsme tady a dále nás vojáci nepustí, i když to máme do cíle necelých sto kilometrů a letadlo nám letí už pozítří. A to jsme si mysleli, že když se dostaneme až sem, máme vyhráno.

Sonamargu totiž předcházela dost dramatická cesta přes sedlo Zoji La. Asi jsem zapomněl napsat, že tenhle Sonamarg leží v Kašmíru, severní Indie a proklatě blízko hranic s Pakistánem, a že se to tady v jednom kuse mele. Máme ovšem smůlu, že teď se to mele o něco víc než obvykle a povstalci, tak jim tady říkají vojáci, obsadili část cesty do Šrínagaru, jak nám sdělil místní velitel. Jiná cesta přes hory nevede. A velitel nás nepustí a nepustí, přestože ho chodím otravovat každou sudou hodinu. Každou lichou za ním chodí partička čtyř Francouzů, kteří mají stejný problém jako my. A nic.

Už druhý den tedy trávíme všichni v restauraci šesté cenové skupiny, kde kromě čaje nic jiného k pití není a ten chlast nám v téhle situaci fakt chybí. My čtyři bydlíme přímo nad hospodou, francouzi naproti. Hotel má totiž jen dva pokoje s jednou manželskou postelí v každém z nich. Takže spím s Análem pod jednou dekou a jsem rád, že se ta jeho přezdívka nezakládá na pravdě.

Třetí den, když už jsme pomalu ztráceli naději, se velitel konečně nechal obměkčit našimi prosbami (já si myslím, že jsme ho už prostě srali, jak jsme mu pořád lezli do té jeho kanceláře) a zničeho nic nám řekl, že v deset večer vyráží přes hory vojenský konvoj a my se můžeme přidat. Ale přesně, čekat na nás nebudou.

Když nám to říkal, bylo půl desáté. Tak honem utíkám na hotel, za velitelem jsem samozřejmě chodil jen já, mí klienti Tácek a syn mezitím popíjeli několikastý čaj, nebo se váleli na pokoji stejně jako Anál, kterého by tady stejně nikdo nebral vážně. Všem sděluji čerstvou novinku a honem se utíkám balit. To je práce asi na dvě minuty. Dalších deset minut trvá, než všechny ty krámy připevníme na motorky. Pak ještě přemluvit Anála, že to bude v pohodě, protože ten se jednak bojí jet potmě, to se tady moc nedělá, a jednak se bojí jet vůbec. Je totiž hinduista z Dílí a místní muslimové by nás třeba nechali běžet, kdyby na to přišlo, ale na Análovi by si určitě rádi smlsli. A on to dobře ví.

Jsme přichystání přesně ve chvíli, kdy kolem nás projíždí první auto kolony, což je džíp s kulometem na střeše. Pak nákladní auta plná vojáků a na závěr zase kulomet. Zuřivě startujeme naše Enfieldy, frantíci už vyrazili, poslední kulomety projely a Anal zjistil, že mu nesvítí světlo. Zkouší to spravit a kolona je v tahu.

„Nedá se nic dělat“, krčí Anál rameny, „musíme se vrátit“ a je vidět, jak si oddychl.
„Buď projedem hned, nebo nikdy“ křičím na Tácka a je vidět, že on si myslí to samé a vyjíždí. Jeho kluk to ovšem nečekal, takže mu málem spadl z motorky už tady.
„Follow him as close as you can“ ječím na Anála a ten je tak zblblý, že skutečně vyjíždí. A já hned za ním, co nejblíže ať taky něco vidí. Závoru na konci vesnice hlídka ještě nestačila zavřít, povedlo se nám projet. Jízda začíná. Bohužel naše ochranná vojenská kolona je dávno v tahu, takže jedeme sami.

Tácek, přestože má na tandemu potomka, jede jako blázen a Anál mu nestačí. Vidí úplné prd a cesta je samý výmol. Z jedné strany skála, z druhé strž a kdesi dole ve tmě hučí řeka. Ještě, že nevidíme tu hloubku.

„Jestli tohle přežiju, tak budu po Odem vyžadovat příplatek za noční přesčasy. Tohle mi neřekl, když si mě na tuhle práci najímal.“ To si říkám v duchu, i když vím, že mi stejně nic nedá. Cesta je čím dál horší a dokonce i Tácek zpomalil.

Po nějaké době konečně vjíždíme do lesa a navíc někde napravo vidíme světýlka. Že by vesnice? Světýlka se ale rychle rozbíhají směrem k nám a Anál na nic nečeká. Najednou mu vůbec nevadí, že nemá světlo a jede jako o život. A možná fakt jo. Tak raději rychle za ním.

Po půlnoci konečně opravdu dojíždíme do první vesnice pod horami. Na nějakou výhru to ale nevypadá. Přes cestu jsou klády, které pomalu objíždíme a všude hoří zapálené pneumatiky. Taky ale narážíme na první vojáky, kteří se krčí za pytli písku. Než by vylezli, tak nás raději nechají projet. Čím více se blížíme ke Šrinagaru, tím více přibývá hořících pneumatik i hlídkujících vojáků. Někteří nás kontrolují, ale to nám tentokrát vůbec nevadí.

Asi ve dvě v noci jsme konečně dojeli do města. Minuli jsme poslední hlídky a se štěstím jsme trefili i na hausbót, kde v klidu spí zbytek naší rajbasácké výpravy. Celé město vypadá jako válečná zóna, ale to nám už je jedno. Teď už jsme pod ochranou místní rodiny, takže se nám, podle zdejších zvyklostí nemůže už nic stát.

Jak to bylo dál? Přečtěte si to v tomto díle.
Springtownský Leopard, alias Ladislav Lazar, věrný vazal svého šéfa a kamaráda Honzy Odehnala, majitele poněkud nezodpovědné cestovní kanceláře Rajbas, v jehož službách provází většinu motorkářských zájezdů. Jak říká Ode, je univerzální voják. Stejně tak dobře vede cykloturistické zájezdy přes pětitisícová sedla v Indii, nebo na běžkařské v Laponsku za polárním kruhem. Původním povoláním speciální pedagog, jemuž se (podle vlastních slov) sedmiletá praxe vychovatele v pasťáku nejvíce hodí ve styku s motorkáři. Největším trestem je pro něj průvodcovat poznávací zájezdy pro VIP klienty.