Test Enduroškola Milan Holý: jak se peklo změnilo v ráj

Publikov�no: 6.4.2017

Za?~Yazeno v:

Testy

Autor:

Gabriela Pospíšilová

Byla to trnitá cesta, hustej rock 'n' roll, vypotila jsem litry potu a spojkovou páčku jsem zmáčkla snad milionkrát. Neustále ve stupačkách, mnohokrát na mě někdo pokřikoval, aby mi zlepšil styl, ale z buchty, která na cestovním enduru jezdila jenom po silnici, vykřesali za dva dny člověka, zvládajícího téměř jakýkoliv terén a který si jízdu v něm navždy zamiloval.

Ta láska přišla po první vyjížďce lesy, po polních cestách a mezi loukami, kdy jsem měla v helmě pusu od ucha k uchu a užívala jsem si doslova každý metr. Lákalo mě to do terénu už dlouho, ale nikdo se mnou jezdit nechtěl, natož mě učit. Začala jsem tak pokukovat na internetu po různých kurzech, až jsem natrefila na Enduroškolu Milana Holého. Osobní setkání s ním pro mě znamenalo zásadní zlom v mém motocyklovém životě.

Nesměle jsem se dotázala, co by řekl na to, že by si vzal do kurzu jednu novinářku, kterou láká adventure cestování a která má doma v garáži BMW F 800 GS? Ani jsem se nestačila nadechnout a už jsem byla zavalena několika zásadními otázkami, týkající se vybavení motocyklu. „Padací rámy máš? Na čem to máš obuto? Můžeš přijet začátkem dubna? Můžeš? Fajn, takže přijedeš v pátek před akcí, motorku přezujeme, namontujeme padací rámy a spát budeš v naší klubovně.“

Jak řekl, tak bylo! Na Mitasu jsem se dohodla, že mi na test dají jejich pneumatiky a tak jsem Báwo obula do E-09 vzadu a E-13 vpředu, jejichž test si můžete přečíst zde. Na doporučení Milana si nechávám na motocykl montovat padací rámy od kanadské firmy Outback Motortek a vyrážíme směr klubovna, která bude mým dočasným domovem. Čeká na nás komfortně zařízený dům, pro každého čistě povlečená postel, lednice plná chlazeného piva a k večeři guláš. Společně se mnou jsou tu čtyři další účastníci a s touhle partičkou jsme bratrsky potili krev až do konce kurzu.

Den první: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!

Ačkoliv jsme šli spát až kolem půlnoci, pánové jsou tak natěšení na dnešní trénink, že vstávají už v šest hodin ráno, i když byl odjezd plánovaný na devátou. Má to svoje pozitiva, ráno na mě čekala teplá snídaně a spousta času na psychickou přípravu. Prásknu to rovnou, jak jsem byla večer klidná, tak ráno se mi klepala kolena tak, že jsem málem ani nedošla k mašině. V devět vyrážíme do lomu, kde se setkáváme s druhou partou, kterou si bere pod svá křídla Honza Žlábek.

Není čas ztrácet čas. Ještě jsme se ani nestihli rozkoukat a už začínáme s krátkou teorií, která bude vždy provázet každé další cvičení. Úvodem začínáme s nastavením motocyklu na off-roadové ježdění a k tomu na sucho trénujeme postoj za řídítky. Tohle by nám šlo, tak teď to ještě zvládnout na motocyklu. Kroužíme kolem Milana jako hladoví supi a on na nás řve jako lev, aby přehlušil hluk motorek: „Zadek dolů, kolena k sobě, předkloň se, hlavu nahoru, nedívej se na ty budíky,“ a tyhle povely i sem tam v drsnější formě budeme poslouchat po oba dva dny.

Po krátké pauze začínáme ve stupačkách trénovat udržení rovnováhy na motocyklu během velmi pomalé jízdy. Tohle je jeden z nejdůležitějších úkolů. Pro jízdu v terénu to musíte zvládat naprosto dokonale. Zastavit, mírně přidat plyn a rozjet, zastavit, rozjet, zastavit, rozjet a pořád dokola, neustále mačkám spojkovou a brzdovou páčku. Plynule přecházíme do jízdy s jednou rukou na řídítkách a dalších méně či více zábavných cvičeních, při kterých se máme co nejvíce sžít se svým motocyklem. Kroužíme jeden za druhým, snažíme se držet správný postoj a já k tomu všemu navíc řeším, že mi moje Báwo nepředvídatelně chcípá a na volnoběh jede jako zběsilý kůň. „Do terénu to bude chtít zpomalit, vpředu by sis měla dát o zoubek menší kolečko,“ říká mi Milan, „no nic, budeš muset neustále dobržďovat, ať nenapálíš do toho před tebou.“ Přiznám se, že mě to poněkud rozhazovalo z koncentrace a to prý žena zvládne více činností najednou. Soustředím se na bezchybný postoj, správné provedení zadaného cvičení a do toho ještě sledovat kam jedu, hlídat jezdce přede mnou a pořád brzdit. Uffff!

Odměnou nám je cesta lesní cestou na oběd, která je pro některé z nás prvním výletem mimo asfaltovou silnici. No dobře, u mě tedy i s extra jízdou jetelinkou, kdy jsem nevybrala jednu zatáčku a vjela rovnou do pole. Naštěstí bylo sucho a tak jsem to ustála se ctí a suchým spodním prádlem. Nadšené překřikování jednoho enduristy přes druhého během obědové pauzy, kdy každý chce všem sdělit svoje pocity, mě utvrzuje v tom, že v té euforii nejsem sama.

Odpolední trénink se pro mě stává procházkou rozžhaveným peklem. Nacvičujeme otáčení na místě, samozřejmě ve stoje ve stupačkách, druhý zásadní krok, který bezpodmínečně musí zvládnout každý, kdo by chtěl vyrazit do terénu. Sluníčko do nás pere, lije ze mě pot, levá ruka mě bolí od neustálého mačkání spojky a do toho mám kroužit v malém kruhu z pneumatik. Nejde mi to, nejde a nejde! Nemůžu sladit pohyb těla s motocyklem, soustředím se na vymačkávání spojky, do toho krotím zběsilé Báwo a děsně mi vadí ty pneumatiky kolem mě. Vadí mi tak, že se vlastně zaměřuji jenom na to, abych na ně nenajela, nechci totiž upadnout. Blbost co? Chci do terénu a vadí mi že upadnu. Krátká přestávka je pro mě vysvobozením.

Ovšem slalom je stejnou chuťovkou jako předchozí otáčení. Projíždím mezi pneumatikami, levá ruka už mi trne, nemám sílu zmáčknout spojku a do toho slyším jak na mě Milan řve. „Kam strkáš ten zadek? Ty ho dáváš úplně obráceně!“ No jo, má pravdu, mně se „smotal“ carvingový oblouk s endurovým, ale tady se jde zadkem opačně než na lyžích. Kdo bude chtít, za drobný poplatek vám to předvedu.

Cítím se jako největší nemehlo světa, upadám do depresí a začínám si říkat, že jsem sem neměla vůbec lézt. Únava je znát na každém z nás, narůstá počet odhozených motorek a tak ačkoliv jsme měli původně slíbeno, že se ještě nakonec pojedeme projet po lesních cestách, míříme nejkratší cestou zpět do klubovny. Tady na nás čeká spásná sprcha, vychlazené pivo a vepřová pečínka. Ve večerních hodinách se na stole objevila lahvinka se zeleně zabarveným obsahem a s dovětkem: „Je potřeba zabít strachové buňky!!“

Den druhý: Cesta je prach a štěrk a rozbahněná hlína!

Včerejší trénink má také svoje pozitiva. Všichni byli tak unavení, že ráno vstávají až po sedmé hodině, no možná bychom spali i déle, ale většinu z nás probudil ranní déšť bubnující do oken. Trval však jen pár minut a za chvíli jej vystřídalo sluníčko. Těsně před odjezdem se trenéři dohodli, že si nejprve uděláme enduro vyjížďku a teprve poté pojedeme trénovat jízdu na písku, štěrku, v bahně a výjezdy a sjezdy kopců. Zachvacuje mě panika, jak můžeme jet enduro vyjížďku, když ještě nemáme vše natrénováno?

Naštěstí mě to ihned po usednutí za řídítka pouští a v moment, kdy vjíždíme na první prašnou cestu zapomínám i na to, že ještě neumím řešit veškeré situace. Jedu Milanovu stopu a po chvíli zjišťujeme, že jsme skupince za námi poodjeli. Čekáme tedy až se všichni sjedeme, před námi je první ostřejší sjezd, dostáváme instrukce jak se chovat a na co si dávat pozor. Tentokrát necháváme všechny odjet a jedeme jako poslední. Začínám být poněkud nervózní, jasně, že zbytečně a nesoustředím se na jízdu, jak bych měla. V první malé krizové situaci beru víc za přední brzdu, kouše se mi kolo a já elegantně vylétávám z motocyklu v náznaku parakotoulu. Zezadu se jen ozvalo: „Pěkný výskok, tak a padáky máš zaplacený!“ Padací rám je odřený, lehce se posunul, ale Báwo je netknuté, nulová škoda. Já jsem vyvázla jen s mírně naraženým pravým ramenem.

Po pár metrech s sebou plácnu ještě jednou. Tentokrát jsem uklouzla na listí a padám na druhou stranu. Rám je tak orazítkovaný i z druhé strany. Tahle malá krizová situace byla rázem zapomenuta, když se přede mnou objevil uprostřed louky Stonehenge, menhiry seskupené do kruhového útvaru. Ne vážně, do hlavy jsem si nedala, nebojte se, ani nejsem v anglickém Wiltshiru, ale kousek za Prahou. Kopii Stonehenge si tu vystavěli britští filmaři kvůli natáčení historického seriálu Britannia a jelikož v tom ještě hodlají pokračovat, tak si to tu nechali postavené.

Pohodovým tempem se dostáváme do pískovcového lomu a zde na nás čeká další náročný trénink. Začínáme tím nejlehčím, výjezdy a sjezdy z menších kopců. Jezdíme tedy jednou stranou nahoru a druhou dolů. Lomem se ozývá jeden výkřik za druhým: „Dej ten zadek víc dolů, kolena k sobě, víc, ještě víc, zapři se do nich, kam čumíš, ne na budíky, zvedni tu hlavu...“ Sluníčko praží jak o život a my se během pár minut koupeme ve vlastním potu.

„Tohle by vám šlo, tak je na čase přesunout se do Albánie,“ říká Milan. Albánie je hovorově nazvaná část lomu, kde se těžil štěrk, všude se válí větší kameny, mezi nimi rostou stromky a prý to takhle nějak v Albánii opravdu vypadá. Jízda po kamenech je velice náročná, kličkujeme mezi keříky a téměř pořád stojíme a jedeme krokem. Celé to vlastně stojí na práci se spojkou, začínám cítit, že mi tuhne levá ruka a já už ji nejsem schopná vymáčknout. Dobrovolně si jdu odpočinout a nechávám pány jezdit samotné.

Únava bohužel začíná být vidět i na nich. Motocykly jim padají v situacích, které by jindy zvládli levou zadní. Nezávidím jim ani trochu, ani jízdu ve vodě, ani v bahně. Chlapi však bojují urputně a neodradí je ani pád jednoho z nich při tréninku otáčení ve vodě. Když však Milan zavelí, že se jede na přestávku, viditelně se uleví všem.

Po krátkém odpočinku usedáme zpět do sedel a čeká nás sladká odměna. Vracíme se zpět na klubovnu a Milan nám vybírá ty nejlepší cesty, abychom si jízdu opravdu užili. Každý z nás za ty dva dny usilovné dřiny ušel pořádný kus cesty. Většina by si v sobotu ráno ani netroufla sjíždět vysokou travou po louce dolů, nebo se prohánět lesními cestami, kde je občas místo tak akorát na vaši motorku. Mně tento dvoudenní trénink dal velmi mnoho. Naučila jsem se správně stát ve stupačkách, našla jsem si pohodlný postoj, kdy nemám váhu na svých rukou. Už nekoukám na budíky a na přední kolo, ale jezdím s hlavou vztyčenou a sleduji cestu, kam pojedu. Vím, jak vyjíždět a sjíždět kopce, jak jezdit po trávě nebo po kamení. Tohle vše je však pouhý začátek. Vím, že musím na sobě ještě hodně pracovat a bez tréninku to nepůjde. Ale ta svoboda, kdy jedete lesem, přejíždíte kořeny stromů, zanecháváte svoji stopu otisknutou v zeleném mechu, vyjíždíte na vrcholek kopce, abyste se mohli pokochat výhledem na nádhernou krajinu kolem vás, ta svoboda a volnost za tu dřinu stojí!

Co byste si měli ujasnit, než půjdete do Enduroškoly

Jednoznačně tam musíte jít s vědomím, že vám během tréninku motocykl upadne. Upadne opravdu všem a s ním občas i vy. Bylo by také fajn, kdybyste byli v dobré psychické a alespoň trochu fyzické kondici. Trénink je opravdu velmi náročný, pro dívky ještě víc, a pokud se k tomu navíc přidají nepříznivé podmínky jako déšť nebo přílišné horko, bude to chtít pevné nervy a hodně sebezapření. Bude vás bolet všechno a nejvíc levá ruka od mačkání spojky.

Nebojte se ptát. Cokoliv vám není jasné, nejde vám to, nebo si nejste s něčím jistí, zeptejte se. Častokrát to ocení i vaši kolegové a z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsou Milan i Honza extrémně trpěliví trenéři.

Pokud už cítíte, že vám levá ruka nefunguje jak má, nebo se na některý úkol necítíte, řekněte to. Není to žádná ostuda! Je lepší nechat to na jindy, až přijde ta správná chvíle, než jet „na krev“ a ohrozit tak sebe nebo i ostatní. Když už cítíte, že vás bere křeč do levé ruky, tak tu spojku nezmáčknete, ani kdybyste se na hlavu stavěli.

Co byste měli mít za výbavu

Nebo možná v tomto případě, co bych si s sebou vzala příště já.

Kvalitní oblečení s velkým množstvím větracích otvorů, abyste si je mohli při tréninku otevřít. Bude vám horko i když nebude svítit slunce. Kožené oblečení není moc dobrou volbou. Nešetřete ani na funkčním spodním prádle, musí dobře odvádět pot, pocit sucha je totiž k nezaplacení. Měla jsem s sebou na zádech camelbak a kdykoliv jsme zastavili, měla jsem ihned po ruce něco k pití. Nezdržovala jsem ostatní sundáváním batohu a hledáním lahve s vodou.

Motokrosovou helmu s brýlemi. Není to nutnost, zvládnete to i ve vaší klasické helmě. Já však pořád jezdila s pootevřeným hledím a stejně jsem se v ní potila, navíc byla i dost těžká a výhled z ní, zejména při rychlejší jízdě lesem nebyl moc dobrý. Rozhodně bych hledala helmu s váhou kolem jednoho kilogramu a s velkým zorným polem. To samé se týká i brýlí, musíte z nich dobře vidět a pořiďte si takové, které se vám nebudou mlžit a budou mít měkké polstrování.

Kvalitní rukavice určené pro motokros. Já měla svoje oblíbené z měkké klokaní kůže. Děsně se mi v nich potili ruce a po prvním půl dni jsem měla na dlaních několik mozolů zejména v místech, kde byli na rukavicích švy. Navíc pro jemnou práci se spojkovou a brzdovou páčkou potřebujete mít na rukou něco, kde budete mít více citu.

Boty, rozhodně vysoké a dostatečně pevné. Žádné tenisky nebo kotníčkové boty. Když padnete, je to ve většině případů tak rychlé, že občas ani nestihnete vyskočit a můžete zůstat ležet pod motorkou.

Váš motocykl by si zasloužil pneumatiky určené do terénu a ideálně i s nějakým vzorkem, pokud si chcete trénink užít. Rozhodně byste měli mít i padací rámy, z mojí zkušenosti vím, že investice 10 tis. korun se mi při prvním pádu okamžitě vrátila.