Na řadě je Sachsenring - něco z jeho historie

• Publikov�no: 3.7.
• Za?~Yazeno v:
  • Sport
• Autor:
  • Jiří Mikšík

1. července 2024 to bylo přesně 90 let, co se poprvé konala «Velká cena Německa motocyklů» v okolí Hohenstein-Ernstthalu. Stejně jako Sachsenring má «Velká cena Německa motocyklů» tradici sahající téměř 100 let zpět. První závod odstartoval v roce 1927 nedaleko Hohenstein-Ernstthalu, tehdy nazývaný závod «Badberg Vierecks».

První «Velká cena Německa motocyklů» se konala 27. září 1925 na trati Avus v Berlíně. V prvním ročníku se stali vítězi Italové Amedeo Ruggeri na Moto-Guzzi (125 ccm) a Miro Maffeis na Maffeis-Blackburne (350 ccm) a také Brit Cecil T. Ashby na Zenithu (250 ccm).

Po dalším ročníku «Velké ceny Německa» na Avusu se v roce 1927 tento závod přesunul na nově vybudovaný okruh Nürburgring.

Poté, co se v roce 1932 nekonala žádná «Velká cena Německa pro motocykly», vrátil se v roce 1933 znovu na Avus a od roku 1934 si našel cestu do Hohenstein-Ernstthal v Sasku.

Zatímco «Velká cena Německa automobilů» se od roku 1927 po premiéře v roce 1926 jela kromě na Nürburgringu také na Avusu, pro motocykly se poprvé jela na závodním okruhu u Hohenstein-Ernstthal v roce 1934, také kvůli národním socialistům, kteří byli v tu dobu u moci a bylo to bráno jako určitá politická rovnováha.

Tam byla zpočátku časová přestávka po druhém závodě Badberg Quadrilateral Race v roce 1928, ale když se závody v roce 1934 obnovily, místo regionálního podniku na Badberg Quadrilateral se konal jeden z největších závodů tehdejší doby. Trať dostala název «Sachsenring» až v roce 1937.

Od 28. června do 1. července 1934 byly vyhlášeny tři třídy do 250, 350 a 500 ccm a závodilo se před 100 000 diváky, z nichž čtvrtlitrová třída a 350 ccm jely společný závod s oddělenou klasifikací.

Na třistapadesátce zvítězil po 50 kolech! (=436,185 km) Brit Jimmy H. Simpson na Nortonu před svým krajanem Erniem Nottem na Husqvarně a Němcem Otto Schanzem na Imperialu. Pozdější automobilový závodník a motocyklový mistr světa ve třídě 250 ccm z roku 1955 na NSU Hermann-Paul Müller skončil čtvrtý se svou Victorií-JAP a byl tedy posledním z 28 jezdců třídy 350 ccm, kteří uviděli šachovnicovou vlajku.

Také ve dvěstěpadesátkách dojeli do cíle pouze čtyři jezdci (z 26 startujících), z nichž první skončil Ir Henry G. Tyrell-Smith. Zatímco němečtí tovární jezdci DKW Arthur Geiß a Walfried Winkler stáli při předávání cen po boku Tyrella-Smitha, Friedrich Schön, který se umístil na čtvrtém místě v Bücker-JAP, byl jako všichni ostatní jen divákem tohoto ceremoniálu, když byli oceněni ti nejlepší.

Závodu půllitrové třídy na stejnou vzdálenost se zúčastnilo 30 jezdců, ale i zde projeli cílem v klasifikaci pouze čtyři. Konečně došlo k domácímu vítězství, ve které jsme doufali, díky Otto Leyovi na DKW. Druhý skončil Švéd Ragnar Sunnqvist na Husqvarně, za ním další Němci Richard Heinrich na Rudge a Franz Falk na AJS.

Závody byly zastíněny vážnými nehodami, při kterých v ranních hodinách v nemocnici přišli o život Belgičan Erik Robert Joseph Marie Haps, známý jako „Noir“, a Švéd Karl-Gunnar Kalen a také další Belgičan Leopold Demeuter.

A nyní od dávné historie k té současné

Od roku 1998 je Sachsenring jevištěm motocyklové GP Německa. Podívejme se na některé statistické zajímavosti z historie: Když se německý závod MS přestěhoval 1998 z Nürburgringu (kde bylo v roce 1997 pouze 17.000 diváků ) do Saska, tak byli jezdci hodně skeptičtí.

Trať byla sice - minimálně na papíře - prodloužena na potřebných 3,5 km, ve skutečnosti byla pro MS kratší než dovolují pravidla. Tehdejší mistr světa kubatury 500-ccm Mick Doohan ji označil jako «Micky-Mouse-Piste», a jako „maximálně vhodnou pro klubové závody“.

Odborníci se dokonce sázeli, že motocykly o objemu 500 ccm se nedostanou přes hranici 200 km/h-Top-Speedu, ovšem už v sobotu byla tato hranice pokořena. Týmy a jezdci nakonec vyměnili rádi negativa layoutu tratě (jede se zde dlouho vlevo) za fantastickou atmosféru při závodě Grand Prix samotné a všichni doufali, že se infrastruktura krok po kroku dostane na level ostatních závodů Grand Prix.

Podívejme se na zajímavé momenty, které se váží k závodu GP Německa:

– První německý závod o body do MS se konal v roce 1952 na okruhu v Solitude u Stuttgartu. Shlédlo jej až 400.000 fanoušků. Ir Reg Armstrong vyhrál závody kubatur 350 a 500 ccm na Nortonu. Domácí diváci se mohli radovat z vítězství ve 250-kách zásluhou Rudiho Felgenheiera na DKW, navíc Werner Haas vyhrál 125ky s NSU.

– První GP DDR se konala na Sachsenringu v roce 1961. Trať tehdy měřila 8,73 km. V nejslabší kubatuře 125 ccm vyhrál lokalmatador Ernst Degner (MZ), kubatura 250 ccm se stala kořistí Mike Hailwooda před Jimem Redmanem a třetí skončil Kunimitsu Takahashi (všichni Honda), když jako 9. byl klasifikován Gustav Havel (Jawa). Ve 350-kách sice zvítězil Gary Hocking (MV Agusta), ovšem druhý byl v cíli odmávnut František Šťastný s Jawou a za třetím Bobem McIntyrem (Bianchi) skončil čtvrtý Gustav Havel (Jawa). A ve výsledcích najdeme ještě i Miroslava Čadu se sovětským motocyklem CKB na P16. Královské půllitry se staly kořistí Garyho Hockinga (MV Agusta), druhý projel cílem Mike Hailwood a třetí Bert Schneider - oba na Nortonech.

– V roce 1966 se hrála na Sachsenringu československá hymna, když zde František Šťastný vyhrál závod královské kubatury 500ccm s motocyklem Jawa-ČZ.

– 12. července 1969 v sobotu ráno zahynul tovární jezdec Jawy Bill Ivy, přičemž pravý důvod havárie nebyl nikdy oficiálně objasněn. Mistr světa 125ccm 1967 a vítěz 21 závodů Grand Prix v letech 1965 až 1968 tak bohužel svou tragickou havárií ukončil prakticky závodění české továrny Jawa v MS. Tím se uzavřela nejúspěšnější kapitola české motocyklové silnice, do které pochopitelně spadá i jméno Františka Šťastného, který vlastně Brita Ivyho do pražské Jawy přivedl.

– Východoněmecká Grand Prix vydržela v kalendáři MS až do roku 1972, potom byl tento silniční okruh prohlášen jako velmi nebezpečný. Posledními vítězi GP DDR se pak stali Theo Timmer (Jamathi) v 50-kách, když Zbyněk Havrda dojel v Top-10 a získal tak světový bod. Švéd Borje Jansson (Maico) se stal vítězem kubatury 125-tek, dvěstěpadesátky vyhrál Jarno Saarinen (Yamaha), kubaturu 350ccm pak Phil Read s MV Agustou a půllitry Giacomo Agostini rovněž s motocyklem MV Agusta.

– Západoněmecká GP se konala nepřetržitě v letech 1952 až 1990 na čtyřech různých okruzích: Solitude, Schottenring, Nürburgring a Hockenheimring. A právě poslední jmenovaný okruh byl dějištěm jediného českého doublu v historii MS, když 1961 zde vyhrál závod třistapadesátek František Šťastný před Gustavem Havlem, oba na Jawách.

– Ovšem i po sjednocení Německa se závodilo o světové body: 1991 až 1994 na Hockenheimu, potom tři roky na Nürburgringu, a od roku 1998 na novém Sachsenringu.

– Zajímavostí určitě je, že kromě jmenovaných závodu MS se jela v Německu i jedna Mini-GP: V roce 1986 byla uskutečněna GP Baden-Württembergu na Hockenheimringu, ovšem pouze v kubaturách 80 a 125 ccm.

– Nově postavený Sachsenring byl na začátku dlouhý pouze 3,508 km (a to bylo ještě nadhodnoceno), jedna jeho část využívala krátký úsek ze starého silničního okruhu. V letech 2001 a 2003 byla trať opět trochu přestavěna a nakonec tedy vznikl layout okruhu o délce 3,671 km. Prvními vítězi na novém Sachsenringu byli japonský jezdec Tomomi Manako (Honda) ve 125kách, jeho krajan Tetsuya Harada (Aprilia) v kubatuře 250ccm a Mick Doohan z Austrálie na Hondě v královské kubatuře.

– Na novém Sachsenringu získal pódium za 3. místo Lukáš Pešek v roce 2006, přičemž ve stejné kubatuře do 125 ccm dojel ještě 2005 a 2007 vždy v Top-6. Karel Abraham zde dojel v Top-5 v kubatuře Moto2 (2010), když v královské kubatuře se mu nejvíce dařilo hned v jeho Rookie sezóně 2011, kdy se umístil na P12. A dařilo se zde i Jakubu Kornfeilovi: Ten v roce 2016 obsadil místo čtvrté, 2018 pak byl odmávnut jako sedmý a ještě 2012 a 2019 skončil v Top-10; vždy v Moto3.

– S délkou pouhých 3,671 km je Sachsenring nejkratším okruhem v kalendáři GP.

– A ještě jeden ojedinělý zápis do historie: Kvůli nejistému počasí odstartovalo do závodu MotoGP 2014 celkem 14 jezdců z boxové uličky, neboť se po zajíždějícím kole rozhodli vyměnit motocykl a vyjeli se slicky. Pouze Stefan Bradl (P3), Hiroshi Aoyama (P16), Karel Abraham (P17), Michael Laverty (P18), Colin Edwards (P19), Hector Barbera (P20), Mike di Meglio (P21), Broc Parkes (P22) a Danilo Petrucci vyjeli do závodu regulérně.

• Přidat komentář +
• Publikováno: 3.7.
• Zařazeno v:
  • Sport
• Autor:
  • Jiří Mikšík