Nový Zéland ze sedla motocyklu

Publikov�no: 26.9.2015

Za?~Yazeno v:

Život motorkáře

Autor:

Motoforum.cz

Když první Maoři připluli na svých kánoích z Polynésie, nalezli zemi, s jakou se dosud nesetkali. Tento izolovaný a jedinečný svět nazvali Aotearoa, což znamená „země dlouhého bílého oblaku“, protože mohutné sopky se často balily do mlhy a do dálky se táhla pohoří se zasněženými štíty.

Při našem příletu zakrýval oblohu také dlouhý bílý oblak, nečekala nás neznámá krajina, ale rozvinutá země, která je cestovatelským snem snad každého z nás. Nový Zéland je výzvou téměř pro každého cestovatele. Nejlákavější je samozřejmě nádherná různorodá příroda – deštné pralesy, činné sopky, písčité pláže, vysoké hory s ledovci, jezera s možností rybolovu lososů a pstruhů. Pro motorkáře jsou lákadlem kvalitní asfaltové silnice s nízkým provozem, po kterých se dostanete až do pravé divočiny, jakou poznali před tisíci lety i takzvaní moa hunters – lovci ptáků moa – Polynésané, kteří tyto ostrovy osídlili.

Dát dohromady partu kamarádů, která má čas a peníze a chuť na takovou cestu není jednoduché, čekali jsme několik let, až nastane ta správná konstelace hvězd. Tento okamžik konečně nastal v polovině ledna 2012, kdy se dala dohromady osmičlenná parta v cestovce Rajbas, která cestu zajišťovala.

Po více jak 22 hodinách strávených v letadle a ubytování se v centru Aucklandu vyrážíme na odpolední krátkou prohlídku. Stíháme projít hlavní ulici Queen Street, vyjíždíme výtahem na 220 metrů vysoký Skytower, odkud je rozhled jak na Tichý oceán na východě, tak na Tasmanovo moře na západě. Večer patří gastronomickému poznávání na pobřežním molu.

Následující ráno směřujeme do půjčovny motocyklů, kde máme domluvená Suzuki V-Strom 650 a jedno BMW 1150 R. Předává nám je Paul a vítá nás českým ahoj, praprarodiče jeho ženy připluli roku 1863 na Nový Zéland a patřili k těm, co budovali nový život v cizí zemi opravdu od začátku. Přestože měli naslibované hory doly, čekal je po přistání prales, který museli vymýtit, zkultivovat a osídlit. To byli opravdu odvážní lidé, kterým patří moje nejvyšší uznání.

Ve skladu motocyklů jsme ve svém živlu, voní to tu benzínem, olejem a dálkou na dvou kolech. Po nezbytných formalitách se konečně vydáváme na cestu. Musíme se srovnat s levostranným provozem a mírně odlišnými dopravními předpisy. Naštěstí je neděle, kdy je nejmenší provoz a tak bez problémů projíždíme Aucklandem na jih přes dominantní Harbour Bridge. Po šedesáti kilometrech opouštíme hlavní silnici a směřujeme na západní pobřeží poloostrova Coromandel.

Spíme na Hot Water Beach, za odlivu tu na písčitých plážích vyvěrají horké prameny a tak se přidáváme k ostatním lebedícím si výletníkům. Ti si lopatou vyhloubí v písku jámu, která se naplní horkou vodou a v ní se vyhřívají dle libosti, dokud nepřijde příliv. Problém je spíše najít pramen, kde voda není až tak horká a dá se v ní vydržet. Ochladit se můžeme ve vlnách Tichého oceánu, jehož teplota je kolem 19°C.

Následující ráno přejíždíme na Cathedral Cove, záliv jemuž dominuje pískovcová věž čnící z moře a přírodní tunel spojující dvě pláže. Je škoda, že je zrovna zataženo a tak krása tohoto místa tak nevyznívá. Dnešním cílem je 250 km vzdálené jezero Rotorua se stejnojmenným městem. Tato oblast je centrem maorské kultury a termální energie. Zde vyvěrají na povrch 98°C horké prameny, co chvílí tryská gejzír zvaný Prince of Wales Feather do výšky deseti metrů. Díky tomu byla v minulosti tato oblast osídlena maorskými kmeny, využívající termální energii. Typickým jídlem je zde hangi, v páře vařená zelenina s masem.

Ráno řešíme první opravu na jednom z motocyklů, V-Stromu přestala svítit světla. Navštěvujeme proto servis Suzuki. Ochotně se nás ujímá servisní technik a problém je po dvaceti minutách vyřešen. Když dojde na placení, tak technik jen s úsměvem mávne rukou, že to nestálo za řeč a ať si užijeme další cestování co nejlépe.

Cílem třetího dne na motorkách je nejvýchodnější bod Zélandu, East Cape s majákem. Cestu k němu hodnotíme s odstupem času za jednu z nejzajímavějších. Nekonečné zatáčky podél téměř neobydleného pobřeží se skalnatými plážemi lemovanými stromovými kapradinami, na obzoru padesát kilometrů vzdálený White Island s neustále kouřící sopkou - to je to, co nám utkvělo nadlouho v paměti. White Island je opravdu pozoruhodný ostrov svojí pustou sopečnou krajinou a jezerem v kráteru sopky, jehož hladina je šedesát metrů pod úrovní moře.

Dojem z prvních dní na motorkách je vynikající. Motocykly jsou skvěle ovladatelné, silnice kvalitní, minimální provoz, co více si můžeme přát. Kupodivu se na motocyklech na Zélandu moc nejezdí a kamkoliv přijedeme, jsme středem pozornosti. Spáváme ve stanech v kempech, které jsou vybaveny sociálním zařízením, kuchyní, někdy malým obchodem či stánkem, zajištujícím snídani nebo večeři. Hodně se tu jezdí s obytnými vozy, karavany, je to jeden z nejčastějších způsobů trávení dovolené.

Z East Cape směřujeme do NP Tongariro přes Gisborn, Napier a horský hřbet pohoří Kaweka Forest. V NP Tongariro nám nepřeje počasí, všechny sopky jsou beznadějně schované v deštivých mracích a výstup na Mt Ruapehu 2590 m.n.m. se nekoná. Míříme rovnou na další vulkán Mt. Egmont, neboli Taranaki, vysoký 2518 m.n.m. Bereme to zkratkou po tzv. Forgotten road, silnicí vedoucí úzkým kaňonem Tangarakau gorge, lemovaným stromovými kapradinami, projíždíme Moki Tunnel. Zastavujeme, aby farmáři mohli přehnat stádo ovcí z jedné pastviny na druhou za asistence skvěle vycvičených psů. To je ten pravý Nový Zéland.

Páteční večer nás zastihuje ve Whangamomoana, v historickém Pubu postaveném v roce 1911. Právě se tu schází místňáci v gumákách, aby u piva probrali ragby, cricket, zanadávali si na počasí či na zhoršující se finanční situaci. Někteří přijeli autem, další na čtyřkolce, jiní na koni. Forgotten road končí ve Stratfordu, městečku pod sopkou Mt. Egmont, jenž je podobná japonské Fudžijamě. Američtí filmaři si ji dokonce vybrali jako kulisu k filmu s Tomem Cruisem ve filmu Poslední samuraj. Silnice nám dovoluje vyjet vysoko až na její úbočí. Máme štěstí, že jsme tu ráno a vrchol je nezahalen, jak je obvyklé, v mracích.

Následující noc spíme ve Wanganui, máme štěstí, zrovna tu je mezinárodní sraz veteránů, čímž žije celé město. Někteří nadšenci sem poslali své miláčky kontejnerem až z Anglie a budou tu cestovat několik týdnů. K vidění jsou tu jedinečné kousky značek Alvis, Austin, Norton... Zaujímá mne zejména dvouválcový Enfield, k němu mám osobní vztah, neboť jsem na jeho pozdějším jednoválcovém půllitrovém modelu absolvoval několik cest v Indii, Nepálu a Tibetu. Večer ve městě hraje kapela a všichni se spontánně baví, tancují za dohlížející maory warden – maorské policie. Sotva kapela dohraje, spouští se v ulici černobílý film v retro stylu.

Hlavního města Wellingtonu dosahujeme v neděli po obědě. Sraz máme na Victoria View Point, vyhlídce na město. Fotky stíháme na poslední chvíli, neboť začíná za silného větru pršet. Tím je tato oblast vyhlášená, nevyplatí se tu chodit s deštníkem, protože tu prší vodorovně. Naštěstí nepřízeň počasí trávíme v interaktivním muzeu Te Papa, odkud přejíždíme na podvečerní trajekt na Jižní Ostrov. Moc se na něj těšíme, neboť má být ještě krásnější než severní. Žije na něm pouze čtvrtina všech obyvatel NZ.

Z Pictonu, kam nás dovezl trajekt, přejíždíme 250 kilometrů na West Coast, západní pobřeží. V zálivu Tauranga Bay navštěvujeme lachtaní kolonii, pět kousků se plácá na kamenech padesát metrů od nás. Ostatní jsou na lovu v moři. Západní pobřeží se vyznačuje drsnou přírodou a počasím. Je to dáno západními větry, které se zastavují o hřbet Jižních Alp. To s sebou nese vysoký počet srážek, ročně tu naprší v průměru 5000 mm. Z tohoto důvodu je oblast málo osídlená a ten, kdo tu dokáže vegetovat je na to patřičně hrdý.

V dnešní době se na tuto oblast zaměřuje turistický ruch nabízející všemožné aktivity. Od krátkých dvacetiminutových procházek, přes několikatýdenní treky, rafting, vyhlídkové lety vrtulníkem nebo letadlem, až po jízdu na koni či mořský kajaking. Aktivity levné zrovna nejsou, ale zato jsou prováděny na vysoké úrovni. Jedním z hlavních magnetů jsou ledovce Franc Josef a Fox Glacier, které stékají až do pásma deštného pralesa, čímž jsou ve světě unikátní. Efektním místem jsou Pancake Rocks a Blowhole. Pozorovat příbojové vlny při západu slunce patří k nejpůsobivějším zážitkům západního pobřeží. Všechna zajímavá místa jsou značená v mapách a v každé osadě jsou skvěle zbudovaná informační centra, věřte,že nemůžete nic zajímavého minout.

Lákadel je po cestě opravdu hodně. Problém je spíše zastavit, když to na motorce tak pěkně jede. Počasí nám naštěstí přeje, tak není ani na co nadávat. Snad jen na čas, který se nám tu krátí. Problém má jen Rosťa, policie mu naměřila 128 km a čeká jej pokuta 230 NZD. Nevybírá se v hotovosti, ale platí kartou přes internet nebo na přepážce v bance West Pack Trust. Má opravdu smůlu, protože policajty tu není téměř vidět. Co se dá dělat, pořádek musí být.

Ve městě dobrodruhů, Queenstownu, se i my necháváme zlákat na „adrenalinový zážitek“ a podnikáme plavbu na jetboatu v hlubokém zlatokopeckém kaňonu Skippers Canyon, kam jedeme speciálním terénním autobusem. Jetboat je zélandský vynález. Člun nemá lodní šroub, ale žene jej turbína. Díky tomu dosáhnete až osmdesáti kilometrové rychlosti a stačí vám jen 30 cm hluboká voda.

Přes noc se pěkně ochladilo a ani nás nepřekvapuje, že o pár výškových metrů výše napadl sníh. Náš 250 km dlouhý přejezd pod nejvyšší vrchol Nového Zélandu je ve znamení pěkné zimy. Příjemným zpestřením je návštěva Clay Cliffs u Omaramy. Jedná se o vodní erozí rozrušené svahy, vytvářející několik desítek metrů vysoké pyramidy. To se již v dálce po pár kilometrech rýsuje v mracích Mt. Cook 3754 m.n. Cesta k němu podél až nepřirozeně modrého jezera Pukaki je scénicky dokonalá.

Cestování se chýlí ke konci, do Christchurch (největšího města jižního ostrova) je to 300 km ne moc zajímavou rovinatou krajinou. Pět z nás vrací motorky, protože následující den odlétá. Z plánované návštěvy centra města nic není. Probíhají tu demoliční a opravné práce po loňském zemětřesení, při kterém zahynulo přes 160 lidí. Pohled na trosky centra je opravdu depresivní a ani se nedivíme, že obyvatelé Christchurch se hromadně stěhují jinam.

Po odletu kamarádů jedeme ve třech prozkoumat poloostrov Banks. Lepší zakončení patnáctidenní cesty jsme si nemohli přát. Spousty zatáček, hluboké zálivy, sjezdy a výjezdy. Když vracíme motorky tak máme na tachometru natočeno kolem 4 400 km. Škoda jen, že nebylo na cestu více času.

Cestování po Novém Zélandu není pro vyznavače offroadu, dostupných je několik štěrkových cest, které lze projet s trochou opatrnosti i na našich V-Stromech. Pravým rájem cestování mimo silnice je Australský outback.

Líbil se vám cestopis a rádi byste si přečetli další? No proč ne, zcela jistě se vám bude líbit Vietnam na motocyklu nebo se zasmát nad cestou Ládi Lazara Indií a Nepálem.

Autor Honza Odehnal (Ode) je duší svérázné outdoorové cestovní kanceláře Rajbas. Jako jediná cestovka nabízí program i pro motorkáře. Na jednoválcových charismatických motocyklech Royal Enfield 500 ccm se svými klienty brázdí silnice Indického Himálaje, Nepálu a Tibetu. Nabízí také cesty na endurech v Thajsku, Vietnamu nebo v Austrálii. Může podpořit i vaši cestu terénním autem s vlekem až na osm velkých endur například do Maroka, Gruzie či Islandu. Ode je všestranným cestovatelem, má za sebou například výstup na Chan Tengri 7010 m.n.m v Kyrgyzstánu, sám objel na kole Island, má zkušenosti jak s potápěním v tropech, tak se psím spřežením za polárním kruhem.