Peru a Bolívie na motocyklu: očima mámy na mateřské

Publikov�no: 19.6.2020

Za?~Yazeno v:

Život motorkáře

Autor:

Motoforum.cz

Byla jsem na své třetí mateřské dovolené, a jestli se mi po něčem hodně stýskalo, tak to bylo cestování a s ním spojené poznávání nových zemí a jejich zvyklostí. Nabídku vyrazit na motorkářský zájezd do Peru, Bolívie a Chile jsem dostala od Honzy „Ode“ Odehnala, který je majitelem svérázné cestovky Rajbas a zrovna hledal někoho, kdo by jemu a partě osmi motorkářů na cestě pomáhal domluvit se španělsky.

Slovo dalo slovo a za tři měsíce jsem s Rajbasem letěla z Vídně do Peru, v batohu motorkářské oblečení ulovené po sekáčích, helmu půjčenou od bráchy, foťák, malou igelitku s ostatními věcmi a podrobně nastudovaným itinerářem zájezdu do Peru, Bolívie a Chile. Doma jsem zanechala manžela se třemi dětmi a chůvu starající se o nejmladšího jednoletého synka. Kdysi předtím jsem jezdila na motorce ve Vietnamu, byl to starý dobrý Minsk 125, a tak jsem neměla nic proti svezení a doufala jsem, že se třeba někdy ujmu i samotného řízení, pokud by byl někdo unaven či indisponován.

Do Cuzca, pupku světa Inků, jsem dorazila o den dříve než zbytek týmu a zjistila jsem, že jsem si na svoje „první nadechnutí“ vybrala celkem řídký vzduch. Výška 3500 metrů nad mořem vyžadovala pár dnů aklimatizace. Nicméně jsem se rozhodla jít tomu vstříc a vyrazila jsem odvážně do kopců za městem, omrknout terén pro zítřejší „průvodcování“.

Druhý den dorazil z Limy zbytek týmu a společně jsem se vydali na prohlídku inckých památek. Najali jsme si místního indiánského průvodce, jehož výklad byl nejen zábavný, ale zároveň ho obohatil návštěvou inckých lázní, obětního místa nebo pozůstatků pevnosti Sacsayhuamán neboli Domu Slunce, který byl všemi Inky uctíván. Víte, že výraz Inka byl původní titul vládce a v celé historii říše jich bylo jen 14? Podle nich byla pojmenovaná Incká říše, která svého času patřila mezi největší indiánskou říši na celém americkém kontinentu. Její pád způsobil až příchod Španělů. Ti byli doslova ohromeni nádhernými a zlatem zdobenými paláci v Cuzcu.

Následující den jsme měli v plánu vyrazit kolem poledne na zcela zánovních motorkách Honda 250 a 350 s doprovodným vozidlem ven z města. Stavili jsme se pouze na bolivijské ambasádě pro nutné razítko do dokumentace. Z tohoto nicotného úkonu se stal byrokratický koncert, který trval pět hodin. Po této neuvěřitelné zkušenosti, kdy jsme vždy tři Evropané pomáhali zadávat bolivijskému úředníkovi data do počítače, kdy jeden diktoval, druhý kontroloval správnost textu a třetí lepil fotografie, jsme celí „zdeptaní“ vyrazili ven z Cuzca. Byl už večer a po cestě nás zastihla řádná dešťová průtrž – doznívající období dešťů. Nezvládli jsme tak dojet do rezervovaného hotelu, ale museli jsme improvizovaně přenocovat ve městě Sicuani. To pouze předznamenalo následující dění, kdy se nocleh na blint stal naší železnou košilí.

Z chladného počasí cuzského regionu jsme se vydali po slavné silnici Panamericana směrem do teplejšího podnebí města Arequipa. Překvapilo mě, že tato nejdelší silnice světa, která spojuje všechny pevninské národy obou Amerik, je, tedy alespoň v Peru byla, pouze obyčejnou silnicí o jednom pruhu v každém směru. Cestou jsme v jedné vesnici asi 4000 m nad mořem narazili na dobytčí trh, plný pravých peruánských kovbojů. Probíhala soutěž v dojení krav a nám naše třeštící hlavy připomněly, že nejsme jaksi ve své kůži. Naštěstí se tu všude prodávají drobné lístky koky, jejichž žvýkáním člověk zamezuje soroche neboli výškové nemoci.

Po přespání v poklidném městečku Chivay jsme brzy z rána vyrazili na nádherný průjezd kaňonem Colca, jež je jedním z nejhlubších kaňonů na světě, s hloubkou až 3270 m a zároveň je prameništěm Amazonky. Těšili jsme se na pozorování ranního letu kondorů. Před devátou hodinou jsme stanuli ve výšce 3650 m n.m. na vyhlídce Mirador Cruz del Condor, což je místo určené právě pro sledování těchto velikánů. Jsou největší létající ptáci na Zemi, mají rozpětí křídel až 3 m, váží až 13 kg a živí se mršinami. K letu využívají teplých proudů vzduchu stoupajících ze dna kaňonu. Úderem deváté hodiny začali nad kaňonem kroužit asi tři kondoři, občas je tu vidět až třicet ptáků najednou, ale my jsme se ani po hodině více letců nedočkali, a tak jsme se rozhodli pokračovat v našem přesunu přes 4200 m vysoké sedlo do Arequipy.

Arequipa, připomínající oázu v poušti, nás přivítala příjemným podvečerním teplem a neodolatelným výhledem na zdejší vulkány Misti a Chachani. Vyrazili jsme na večeři do centra, jehož náměstí vystavěné v koloniálním stylu a lemované palmami je opravdovou dominantou města. Z Arequipy jsme se projížděli pouštní krajinou jako vystřiženou z westernu směrem k pobřeží Pacifiku, kde nastala neuvěřitelná změna podnebí. Ještě před dvěma dny jsme se třásli zimou v Cuscu a nyní jsme rádi odhodili své motorkářské svršky a ponořili se do vln oceánu. Chlapi využili nekonečných písečných pláží pro pravé motokrosové hrátky.

Příslovečnou vstupní bránou města Tacna, hraničního přechodu Peru a Chile, jsme projížděli ve večerních hodinách. Pár týdnů předem jsme byli informováni o nově schváleném zákonu, který ukládá, že z Peru nesmí vyjet žádný cizinec na peruánském vozidle. Několika skupinám motorkářů se nepodařilo hranice přejet, jiným zase ano. Doufali jsme ve štěstí, ale zmýlili jsme se. Nepustili nás ani ráno, ani večer po výměně služeb na hraničním přechodu. Měli jsme sice možnost zákon obejít tak, že bychom pomocí jakéhosi dočasného exportu vyvezli za nemalý poplatek motorky do Chile, ale protože byl pátek odpoledne, nestihli jsme tuto proceduru, ke které bylo třeba spousta další dokumentace od motorek uskutečnit.

A tady, jak říká Ode, skončil náš naplánovaný zájezd s předem objednanými hotely a začal ten pravý motorkářský vandr. Největším rozhodnutím dne bylo vzdát se překročení hranic do Chile a přejet asi 400 km na hranici Desaguadero, přechodu z Peru do Bolívie, a pokusit se vyvézt motorky alespoň tam. Smutná záležitost s naším výjezdem do Chile byla odměněna krásou neplánované cesty přes hory. Pánové na ní prý prožili motorkářské orgie. Cesta stoupala v nekonečných serpentinách a vzduch opět řídnul, teplota klesala, asfalt se měnil na offroad a my jsme projížděli krajinou menších malebných kaňonů. Náhodně se nám nabídla možnost navštívit v horách termální lázeň, ve které byla příjemně teplá voda.

Po příjezdu do hraničního přechodu Desaguadero, města ležícího na břehu jezera Titicaca, začala bouřka, která přes kroupy skončila vytrvalým sněžením. Jsme tu ve výšce 3800 m n.m. a doufáme v zítřejší úspěšný přechod hranic do Bolívie, což se nás s dlouhými průtahy a za cenu 120 dolarů na motorku. V Bolívii je levněji než v Peru, je tu snad ještě více indiánek s dlouhými copy, širokými sukněmi a buřinkami, krajina Altiplana nemá konce, zde leží ty nekonečné indiánské prérie zvané jihoamerická pampa, poseté chulpami (hrobkami) dávných náčelníků a benzin je tu pro turisty tři krát dražší než pro místní, některé pumpy na prodej dražšího paliva nemají software, a tak je občas náročné doplnit nádrže.

Naším prvním cílem v Bolivii je národní park Sajama, rozkládající se kolem stejnojmenné sopky, která je se svými 6542 m n.m. zároveň nejvyšší horou Bolívie. Offroad cesta na motorce touto krajinou je nádherná, trošku ji však komplikuje jemný sopečný písek. K vesnici pod sopkou dojíždíme se setměním, a ještě si rychle dojednáváme koupel ve zdejších přírodních termálních koupelích. Příjemná vesničanka, která nacpala do terénního auta pro pět deset motorkářů, nám pod hvězdnou oblohou vysvětluje, že tu jsou horké prameny přímo ohřívány lávou, která proudí ze sopek pod povrchem země.

Pokračujeme na jih nezpevněnou cestou spojující města Sacabaya a Sabaya. V tomto regionu ještě stále žijí tradičním životem indiáni kmenu Chipaya. Staví si typické okrouhlé chýše pokryté střechou z ostré pouštní trávy. Jejich oděv tvoří, hnědá kápě a šaty se spoustou spínacích špendlíků sloužících pro upevňování věcí na oděv. Cesta jejich teritoriem pro nás představuje časté brodění řek a docela nepříjemný písečný terén. Naše doprovodné vozidlo tu zapadlo do bahna a trvalo pár hodin sehnat traktor z nejbližší civilizace, aby ho vyprostil. Přesto to byl jeden z nejnezapomenutelnějších úseků naší cesty.

Pomalu se blížíme k vrcholu naší výpravy, solné pláni Salar de Uyuni, která leží na dně dávného jezera Lago Tauca, jež mezi dnešní Bolívií a Chile leželo před 12 000 lety. Jezero bylo zbytkem oceánu, který mezi sebe uvěznily vysoké hory. Voda se postupně odpařovala, až tu zůstala jen sůl. Přesněji řečeno, více než miliarda tun soli na 10 582 kilometrech čtverečních. Pověst říká, že salar vznikl ze slz a mateřského mléka horské bohyně Yanny Polery, která tu oplakávala své mrtvé dítě.

Na samém okraji solné pánve zjišťujeme, že nedávné období dešťů a včerejší bouřka zanechaly její povrch pod hladinou. První cestou vedoucí do slané vody se nám nechce vůbec vjíždět, rozhodujeme se tedy pokračovat dalších 5 km podél břehu k dalšímu vstupu. Po příjezdu zjišťujeme, že situace je tu ještě horší, voda se zdá hlubší, ale místní obyvatelé, vyprošťující právě do salaru zapadnutý kamion, nám ukazují směr, kudy jet vodou a nepotopit se. Polovina motorkářů váhala do slaného jezera vjet, ale postupně se odhodlali všichni.

Začínáme si vychutnávat nekonečnost tohoto prostoru, odraz našeho pohybu na vodní hladině a fotíme fotky se ztrátou perspektivy. Přejíždíme tímto nekonečným kluzištěm asi 40 km k ostrovu Isla de Pescado, poblíž kterého se povrch mění na pevnou vyschlou tabuli. Na ostrově pojídáme oběd z vlastních zásob a obdivujeme výhled na salar skrz obrovské kaktusy, kterými je ostrov posetý. Nacházíme zde také obětní místo indiánů. Před výstupem ze salaru jsme ještě navštívili pro všechny motorkáře významný monument Rallye Dakar a bývalý hotel vystavěný ze solných bloků. Ve městě Salar de Uyuni pak musíme všechny motorky i auto důkladně umýt sladkou vodou. Sůl máme naprosto všude. Nechala jsem se celá ostříkat vapkou i v oblečení. A stejně jsem všechno ještě drhla v hotelové koupelně, a i tak jsem si dovezla sůl až domů.

Po nočním odpočinku navštěvujeme, v tomto asi jediném opravdu turistickém městě, známý hřbitov vlaků. Na okraji salaru stojí na poničených kolejích asi desítka parních lokomotiv a pak další součásti vlaků, které odsud kdysi přepravovaly sůl a další minerály. Zajímavé je, že v celé Bolívii jsem viděla jen samé zapomenuté koleje. Zdá se, že tu na vlakovou dopravu poněkud zanevřeli. Škoda, protože evidentně jsou jí tu stovky kilometrů.

Čeká nás dlouhý, třistakilometrový přejezd asfaltem do města Oruro, za který jsme ale nečekaně odměněni. Bez původního plánovaní tady narážíme na největší událost roku: Orurský karneval (uznané dědictví UNESCO). Ulicemi pochodují masky medvědů, mravenců, ďáblů a andělů s blikajícíma očima doprovázené živou muzikou. Vše končí v jakési karnevalové aréně, kde se znovu a znovu předvádí jednotlivé skupiny masek, a místní lidé se na tuto událost sjíždí z dalekého okolí.

Poslední dva dny v Bolívii trávíme v úchvatném městě La Paz, které jako by stékalo z příkrých kopců do údolí kaňonu, jímž protéká řeka Choqueyapu. Je to nejvýše položené administrativní město světa. Hromadnou dopravu tu zajišťuje rozvětvený systém kabinkových lanovek, které rozvážejí obyvatele po městských kopcích a údolích. I tady nás potkalo štěstí a byli jsme přítomni nácviku na městský karneval. Indiánky se spletenými copy oděné do různobarevných šatů tančily ulicí před naším hotelem.

Většina členů skupiny se ještě rozhodla projet si legendární silnici smrti Death Road. Ta je nyní zavřená a využívá se pouze pro kola a motorky. Za jejího provozu od roku 1930 na ní skončilo mnoho životů, o čemž svědčí křížky po obou stranách cesty. V celé délce 64 km klesne o 3500 výškových metrů. V praxi to vypadá tak, že najedete na takřka zasněženou horskou cestu a vyjedete v zeleni tropického deštného pralesa s obrovským teplotním rozdílem. Cestou musíte projet pár vodopádů a můžete vyzkoušet lanovku „zip line“ nad pralesem. Nás dole v pralese zastihl pravý tropický liják a cesta zpět do La Paz tak byla velmi kluzká. Na část silnice spadl dokonce kus svahu s hlínou a stromy, takže naše doprovodné vozidlo se muselo vrátit jinudy.

Z La Pazu se vydáváme zpět na peruánské hranice v Desaquaderu odkud jedeme přímo do Puna, města ležícího na břehu nejvýše položeného splavného jezera Titicaca. Cestou opět kompletně promokáme a následně vymrzáme. Z Puna vyplouvají turistické lodě na plovoucí rákosové ostrovy, kterých je na jezeře celkem 90. Indiáni, kteří na nich žijí, se živí hlavně turismem a sběrem ptačích vajec. V minulosti se zabývali lovem ptáků a aktivním rybolovem. Od těchto plovoucích ostrůvků pak pokračuje naše cesta na Ostrov Isla Taquile, obklopený neuvěřitelně čistou a průzračnou vodou. Ostrované stále nosí svůj tradiční oděv, muži červené háčkované čepičky vlastní výroby a ženy vyšívají pro muže svého srdce bohatě zdobené opasky.

Podle pověsti, která má původ neznámo kde, se koupelí v jezeře smyjí hříchy na pět let dopředu. Takže i když je teplota vody asi 14 C a teplota vzduchu jen nepatrně vyšší, jsou tu k vidění koupající se turisté z celého světa. Program na jezeře Titicaca jsem absolvovala sama, zbytek motorizované skupiny se totiž rozhodl dát si raději offroad nášup přes překrásný kaňon Tinajany s obřími broméliemi, jejichž květy mají v průměru až 12 metrů.

Poslední cesta nás vede zpět do města Cuzca, kde následující den vracíme motorky a dáváme si jednodenní odpočinek. Ráno vyrážíme vlakem do Aquas Calientes, vstupní brány k Machu Picchu. Městečko Aquas Calientes nás po všech našich horských přejezdech a celkovém vymrzání objímá do své teplé tropické náruče. Vysoké, zelení porostlé hory, se vzpínají k nebesům a ze skály tu prýští horký pramen, ve kterém se v předvečer výstupu na Machu Picchu koupáme. Nízké hotely a restaurace, dělají z tohoto městečka příjemnou turistickou základu. Na něco takového jsme nebyli za celou cestu zvyklí, a tak si večer v pohodlné restauraci nad termály vychutnáváme pisco, místní alkoholický nápoj z hroznové pálenky.

V pět hodin ráno vyrážíme na dvouhodinový výstup k branám nejzachovalejšího města Inků, Machu Picchu. Ruiny tohoto sídla se nacházejí na horském sedle 400 metrů nad řekou Urubamba v nadmořské výšce 2430 m. Díky jejich zapadlé poloze je neobjevili a nezničili španělští kolonizátoři a město se dochovalo v celé své nádheře. V roce 2007 bylo Machu Picchu zařazeno mezi nových sedm divů světa. Bylo to vlastně město učenců, vědců a duchovních, kteří bádali v mnoha oblastech. Měli tu například zkušební terasovitá pole pro pěstování plodin v patnácti různých klimatických sférách. Sluneční hodiny určovaly čas a kalendář roku, důmyslný odvodňovací systém, jehož funkci jsme viděli na vlastní oči, odváděl dešťovou vodu do řeky v údolí.

Za ranního deště a mlhy procházíme s místní průvodkyní ruinami, abychom se po výstupu na horu Huayana Picchu vrátili do krásného jasného dne a mohli si konečně tuto památku pořádně prohlédnout a nafotit. Odpoledním vlakem se vracíme do Cuzca, abychom večer zakončili naši zdařilou společnou cestu do Peru a Bolívie. Vracíme se do Česka s batohem plným suvenýrů a hlavou plnou zážitků. Tak snad zase někdy.

Více informací o zájezdu do Peru, Bolívie a Chile si můžete přečíst zde.

Pokud se vám tento článek líbil, o čemž nepochybuji, můžete si přečíst další cestopis, opět ze sedla motocyklu. Tentokrát vás provedeme Indií a Himálajemi, věřte mi, že po přečtení všech dílů, začnete přemýšlet, jak ušetřit, abyste sem mohli vyrazit také.

Autor: Ludmila Živná

Honza Odehnal je duší svérázné outdoorové cestovní kanceláře Rajbas, která nabízí cesty i pro motorkáře. Na jednoválcových charismatických motocyklech Royal Enfield 500 ccm se svými klienty brázdí silnice indického Himálaje, Nepálu a Tibetu již devátým rokem. Nabízí také cesty na endurech v Thajsku, Laosu, Vietnamu, Srí Lance nebo v Austrálii. Může podpořit i vaši cestu terénním autem s vlekem až na osm velkých endur například do Maroka, Gruzie či Islandu. Ode je všestranným cestovatelem, má za sebou například výstup na Chan Tengri (7010 m) v Kyrgyzstánu, sám objel na kole Island, má zkušenosti jak s potápěním v tropech, tak se psím spřežením za polárním kruhem.