Elefantentreffen 2010: polární sloní safari

Publikov�no: 6.2.2010

Za?~Yazeno v:

Nezařazeno

Autor:

Petr Sluka

Kdo si myslí, že motorkářské dění počátkem zimy utichne a probudí se zase až oschnou silnice a sluníčko vytlačí teploty směrem do plusových hodnot, tak je na omylu. Stačí každý rok na přelomu ledna a února navštívit jeden z největších evropských motorkářských srazů Elefantentreffen v bavorském lese.

Už 54-letá tradice, udržující tento unikátní zimní sraz při životě, vyplývá ze samotného ročního období, které je na severní polokouli opravdu ne zrovna přívětivé k pořádání motosrazů. Tvrdí se, že kdo nenavštíví Elefantentreffen, tak není motorkář. Stačí ještě dodat, že není rozhodně ostudou zajet se jen podívat na „kukačku“ a použít k tomu čtyřkolovou plechovku, což ortodoxní milovníci jedné stopy samozřejmě neuznají. On totiž ne každý je připraven snést jízdu na motocyklu v extrémních podmínkách a počítat i s jistými komplikacemi během cesty přes šumavské pohoří.

Troufnu si tvrdit, že naše parta je už na tyto leckdy drsné podmínky navyklá, někteří už získali letos desátou sloní frčku, ale o překvapení není nikdy nouze. A protože se jedná o sraz zimní, tak určitě nikoho nezaskočilo letošní opravdu polární počasí, které už pár týdnů solidně decimovalo většinu střední Evropy. Pro nás to ale byla výzva, neboť posledních roky se sraz odehrával za právě ne zimních podmínek a tak trochu ztrácel své kouzlo. Takže už při výjezdu na místo činu byla výborná nálada, že tentokrát si to řádně zimně užijeme.

Letos se kromě klasických strojů Jawa a ČZ o objemu 250 a 350 ccm, jenž jsou známy svou odolností, vydaly na cestu do sloního údolí i padesátky Jawa 20 a 21. K hraničnímu přechodu Strážný nás čekala jen prosolená a mokrá silnice, teplota mírně pod nulou. Ovšem pár kilometrů před „čárou“ dochází k radikální změně a dostáváme se do hustého sněžení, což vydrží až do samotného cíle cesty. Naše Jawa 350 se sajdkárou nemá žádné problémy, hůř se ale ve sněhové břečce drží balanc v jedné stopě. Nicmémě v pátečních odpoledních hodinách nás vítá cedule s nápisem Solla a celí nedočkaví za neustálého doprovodu sněhových vloček vjíždíme do chráněné oblasti Bavorského lesa.

Při příjezdu jsme už jediným pohledem zjistili, že se sněhem tady opravdu nešetřili a to jsme ještě netušili co nás čeká do sobotního rána. Naše základna byla už napůl obsazena kamarády co zde potkáváme každý rok a drží nám vždy místo. První přijdou na řadu lopaty a úkol č.1, proházet se půlmetrouvou závějí sněhu, kde se potom rozloží náš dočasný příbytek. Jakmile jsme se zabydleli, nastal čas pozdravů se známými a i neznámými, k čemuž je vždy nutno sáhnout do zásob proviantu a vytáhnout nějakou povzbuzující lahev něčeho ostřejšího. Jen malé upozornění, likéry, vína a šnaps s malým procentem alkoholu má zde mezi slony tendenci během chvíle zamrzat, zkušenější tedy volí už větší numera. V našem táboře si našli svůj plácek i kolegové ze Slovenska. Naše vlajky jsme pěkně přilípli k sobě a jak jsme si rozuměli! Aspoň na chvíli jsme zase měli společný Česko-Slovenský plac.

Jak se přibližují večerní hodiny, zesiluje také sněžení a během několika hodin se vše ocitá pod souvislou sněhovou vrstvou, platí to i pro borce co u ohňů usínají zmoženi cestou. Nastává čas návštěv korzujících po celém údolí, kde centrem všeho je kvalitní oheň u jednotlivých základen. Střídá se návštěva za návštěvou, zní němčina, angličtina, italština a další evropské jazyky a hodiny ubíhají, postupně se odpadá do stanů. Okolo páté hodiny ranní se probouzíme mírně přidušení ve stanu a po chvilce pátrání, co že nám to brání se pořádně nadechnout, přijde jednoduchá odpověď. Během noci napadlo cca 30 cm nového sněhu a stan se málem pod tím bílým nákladem zhroutil a hlavně vzduchotěsně uzavřel. Lopata do ruky a nechtěná brzká rozcvička, to bylo probuzení do sobotního rána.

Sobota se ale nakonec ukázala jako příjemný polojasný den a tak nic nestálo v cestě obchůzce po údolí. Kdo Elefantentreffen navštíví poprvé, tak si připadá jak Alenka v říši divů. Tolik vymyšleností, ať už funkčních nebo jenom na oko, na jednom místě najdete snad jenom tady. V kurzu jsou hodně sajdy, neboť přeci jenom druhá stopa dodá jistotu. To, že se zde nachází téměř celá Evropa je známo, taky se vyhlašuje nejvzdálenější účastník srazu, posledních pár let tuto pozici okupuje pár borců z Ruska, jak jinak než na strojích Dněpr a Ural. Čeká nás ještě výlet na záchytné parkoviště pro další várku dřeva, což je pro sobotní noc důležitý materiál včetně nějakého balíčku slámy pro lepší pohodlí. Prostě klasická podestýlka jak v maštali. Jawa 350 se sajdkou není jen skvělý dopravní prostředek, ale i pro převoz veškerého druhu nákladu zaslouží velké ocenění. Taky je zde Jawa uznávaná právě pro své kvalitní jízdní schopnosti v zimním terénu a svojí odolnost vůči tuhým mrazům. Opravdu škoda, že tradice této značky žije jenom z minulosti. Sobotní večer je trošku unavenější, ale kotlík nad ohněm se neustále plní tekutými ingrediencemi, které se postupně přetaví na vnitřní tělesné ohřívadlo.

Neděle se probouzí do skoro jasného a mrazivého rána. Začíná balení a další zkouška strojů a jejich jezdců při výjezdu z údolí. Loučení se s kamarády a za rok, pokud možno zas. Jednotně se ale shodujeme, že bez sněhu by to nebyl pravý Elefant, což se mu letos nedalo vytknout! A tak spokojená motorkářská dušička míří zase do tepla svých domovů, kde bude celý rok přemýšlet o tom, proč se tolik „bláznů“ vydá uprostřed zimy do jednoho údolí. Prostě potvrdit si, že to ještě dokážu!